To Jenda: No, já už jsem nad tou tvojí bakalářkou docela přemýšlel. Pokud mi je známo studuješ Policejní akademii, je tak? A bakalářku píšeš o likérce Hills? (Jak jsem pochopil z rozhovorů na srazu.) To mi trochu nejde dohromady. Nemáte absolutně žádné vymezení obsahu prací? Protože jestli jsi fakt psal jako výstupní práci z policejní akademie studii o likérnictví, docela bych se tím pobavil.
Add moje práce: Zatím jsem nastoupil teprve do prvního semestru a není vůbec jasné, jestli to tu dokončím. Před tím bych neřekl, že studium hudby může být tak hardcore. Nicméně zatím nemám žádné záruky, jestli bude práce tohohle typu vůbec pro Ústav hudební vědy přijatelná. Proti Praze se tu sice relativně hodně specializujeme i na hudbu 20. století, ale myslím, že vše má své limity. Jednou tu kdosi psal o Pink Floyd a celkem to prošlo, ale už si nejsem jistý, jestli budou tak benevolentní na tak extrémní scénu. Ať tak nebo onak, stále jsem tu na akademické půdě, která je do jisté míry značně konzervativní.
Add gotika: Já osobně jsem měl pro-gotické období někdy před třemi lety. Začalo to sice dalo dřív už odklonem od ne tolik agresivní muziky a bádání v poli tvrdší hudby. (Rozumějme, vyrostl jsem úplně na začátku na Beatles a Queen, přešel na Zš přes Linkin Park, Limp Bizkit až po vrchol té doby Rammsteiny (kteří mi v stejné míře zůstali dodnes) ale prvák na gymnáziu se nesl ve zvuku metalových symfonií - Apocalyptica, Nightwish, Within Temptation... nicméně nestačilo mi to, přišlo mi to vyčpělé a povrchní a potřeboval jsem se dostat hlouběji. A za tohle děkuju Slipknotům, kteří mě přetáhli z neagresivní muziky do hlubin metalu. Dokonce si zpětně myslím, že pokud bych Slipknotům tehdy nepřišel na chuť, asi bych tak rychle nedosáhl metalového dna.) Tehdy jsem lavíroval stále na relativně středně tvrdých metalových kapelách a byl jsem spokojený. Pak ale přišel první nečekaný zvrat od metalu. Přišel pan Manson. Uhrančivá temnota mě pomalu začala přitahovat k sobě a já přičichl dekadentní zvrácenosti odlišného pohledu krásy. Pak už byl jen kousek k tomu, začít se rozhlížet v nově objevené zemi. Styl a vše kolem toho mě vskutku fascinovalo, nicméně jsem se nikdy to nehodlal v plné míře projevit i na mém zevnějšku. Přišlo XIII. století a pak už jsem se následujícího půl roku začal zabývat gothickou hudbou primárně na úkor vší ostatní. Bauhaus a Sisters of Mercy to vždy jistily, ale krom toho jsem projel většinu hlavních klasik patřících ke gothic rocku. Ještě teď si občas pustím London after midnight nebo sjíždím epileptický duch Joy Division... ale celou dobu jsem byl spíš sympatizant, než že bych se ke kultuře nějak moc hlásil. Čistě "profesně" jsem se o ni zajímal a hloubal nad ní. Každopádně nikdy jsem se nedostal k pochopení k zařazení se do subkultury a přijmutí jejich vnějších znaků, s touhle uniformovaností jsem se nikdy nějak nemohl ztotožnit. (Docela zajímavá byla jedna seminární práce o gothice publikovaná kdesi na netu, možná bych ji ještě někde našel, pokud bys měl zájem.) Každopádně já přednost gotické muziky vidím čistě subjektivně v tom, že mě vytrhla ze zaběhlého rituálu v metalové hudbě a ukázala mi něco jiného. Naprosto záhy po gotice jsem začal pronikat i do industriální a elektronické muziky, která má taktéž hodně co do sebe... to by mě v éře Nightwish rulezzz, všechno ostatní suck, nikdy ani nenapadlo. Naopak, hodně jsem se vymezoval vůči všemu. Díky gotice se tenhle zarytý pohled pomalu začal měnit. Abych to zkrátil, po gotice a elektronicky a ambientně laděných stylech se zas o své přihlásil metal, který pro mě po celou dobu neztratil své čaro a poslouchat jsem ho nepřestal... a tam nastalo jakési tune down... a padal jsem, padal až jsem v něm dosáhl naprosté dno a sjížděl bez okolků metalové žánry nejhrubšího zrna. Půlroční stáž na black metalu, grindu a podobně mluví za vše. A když už je člověk dole, tak už stojí pevně a může se začít skutečně rozhlížet. Mělo to rychlý spád: vážná hudba, swing, jazz, blues, rock, ale nevyhýbal jsem se ani tak opovrhovaným žánrům jako je pop, techno, či hip hop apod. Dnes, a toho si docela cením, jsem toho názoru, že jsem schopný si poslechnout skutečně cokoliv, co se mě bude líbit. Resp. takhle, že jsem si schopný najít v každé škatulce něco, co se mě bude líbit a nebudu se tomu vymezovat. Proto si myslím, že bylo dobré dostat se do extrémních mantinelů. Člověk pak nemá limity. Jiný, který celý život jede na dokonale vybroušené hraně vážné hudby nikdy nebude schopný pochopit a oblíbit si všechny ostatní žánry, které hudba nabízí, ten který zažil dno se o to může pokusit a snad se zadaří.
No a mezi tím se to vše zlomilo, srovnal jsem si priority ohledně studia historie a jal jsem se studovat hudbu.
To byl liebensbrief... pište kdo to vůbec dočetl, asi si budu dělat čárky.
Nějak jsem se trhnul...
