|
Jaroslav Seifert
Paul Verlaine
Na dlani bradu jako školák vzpurný,
zůstal jsem sám, když ostatní šli spat;
vždyť pít se může z dlaně, z růží, z urny,
kdo však tak dlouho má nám nalévat?
Dnes nevím, kdo mi nalévával kdysi,
když jsem vás poznal. Hlasem laskavým
řekl jste vlídně: Pojď a přisedni si -
Já s ostychem se zeptal: Smím?
A od té chvíle vím, že lidská slova
jsou opojnější nežli zelené krůpěje pelyňku.
A jako bez domova
za vámi šel jsem, pane Verlaine,
tmou, nocí, plameny. A jenom směti
v těch vášních shořet tenkrát kdekoli!
Bylo mi do pláče, když potkal jsem své děti,
pospíchající ráno do školy.
Nenastavily tvář svou jako lunu
mně k polibku, já skryl se na schodech,
míval jsem tenkrát rty své po ocúnu
a prudce hořký, jedovatý dech.
To, co jsem slyšel, se mi nepodaří
s listím své krve, jež mě prorůstá,
setřásti na zem; je mi jako lháři,
kterému kladou ruku na ústa.
Jak možno utajit vzduch ve svých plících
a rukou učesati na svíci
plamen jak dívčí vlas? Tak po básnících
zas přicházeti budou básníci,
jako byl on. A ve mně tiše visí
to jméno jako závaží a dým.
Řekl mi vlídně: Pojď a přisedni si -
Já s ostychem se zeptal: Smím?
Vždyť pít se může z dlaně, z růží, z urny,
kdo však tak dlouho má nám nalévat?
Na dlani bradu jako školák vzpurný,
zůstal jsem sám, když ostatní šli spat.
|
(na pozadí fanfáry a ohňostoje) 
