Dobrého dne, vespolek,
ačkoli si tady na fóru připadám jako doma, uvědomil jsem si, že snad nikdo kromě Víti nemá tušení, kdo jsem. Vzhledem k tomu, že bych se v rámci hierarchie mafie rád dostal co možná nejvýš, bude nejspíš vhodné se představit.
Mé skutečné jméno jest Břetislav a B.r.T není nic, než zkratka, pod kterou jsem ukládal své highscores v tekkenovi. Většina lidí mě oslovuje Břeťo. Vědí totiž, že Břéťo úplně nemusím.
Narodil jsem se ve Svitavách, v osmnácti tisícovém městě situovaném na hranici Čech a Moravy, na okraji sudet, tak nějak uprostřed republiky, ve středu střední Evropy. Nemám pocit, že bych zde strádal, maloměstský život mi vyhovuje. Jediné, co mi vadí, jsou vrchnosti, resp. jejich způsoby vedení města. Za dva roky plánuji kandidovat za piráty, svrhnout ty oligarchy v radě a započít novou, barevnější éru našeho města.
Má absintová cesta začala ve vinotéce mého známého. Pro turisty tam má malou dřevěnou skříň s Bairnsfather absinthy. Nebyla to samozřejmě chuť, co mě vzalo, byla to barva (Při registraci na fórum jsem se na kontrolní otázku pokusil odpovědět zlato-zelená. Nefungovalo to). Další velkou roli zahrála kamarádka, gothička, se kterou jsme se strašlivě dávno seznámili přes internet a do které jsem byl (popravdě spíš stále jsem) hluboce zamilovaný. Pomalu ale jistě se schylovalo k tomu, že se poprvé setkáme. Byla o dva roky starší a já potřeboval vypadat classy. Usmyslel jsem si, že vytáhnout na ni lahev pravého absintu bude vážně něco a tak jsem se připojil na toto fórum s tím, že tu nějakou vybereme. Z rande tehdy spadlo a z těch dalších taky. Než jsem ji poprvé potkal, uběhlo ještě pár let. Dodnes jsme dobrými přáteli.
Důvodem, proč mám absint tak rád, je jeho historie, barva a vůně, charakter, jež každý absint má svůj vlastní a práce, jež za každou lahví stojí. Důvodem, proč jsem se do něj zamiloval, je ona. Má celoživotní múza, má zelená víla.
O léta později, už ani nevím jak, objevil jsem Naproti. A z pasivního zájmu o absint se najednou stal aktivní koníček. Mohl jsem ochutnávat! Konečně! Spousty různých absintů!
Ne, že bych tam pořád nepil Toníčka
. Byl jsem na něj zvyklý a chutnal mi. Naproti se mi smáli, ale já si za ním stál. Až třeba poslední rok jsem ochotný zkoušet. Mé chutě nejsou vybrané, nevím, co v absintech vlastně cítím. Ačkoli bych rád dospěl do stádia, kdy můj názor na danou lahev bude relevantní, zatím si nejsem jistý ani tím, jestli mi teda vlastně chutná, nebo ne.
Co se týče absintů pro mou osobu zásadních, absintů, ze kterých se mi zatočil svět, tady jsou:
St. Antoinne - Takovou dobu jsem o tom četl, tolik jsem o tom "věděl", aniž bych vlastně tušil, jak chutná. St. Antoinne byl první absint, který jsem okusil a upřímně, byl jsem zmatený. "Takže tohle je to, co mám tak rád?" Opravdu to bylo jako zamilovat se do holky přes internet a teprve po letech ji vidět. Byla trochu jiná, než jakou jsem ji čekal. Ale lepší. A překrásná.
L'Ancienne - Mezi a Toníčkem a L'Ancienne jsem ochutnal pár jiných. Tolik oblíbená Clandestine, vcelku známy Mansinthe, po celém světě ceněná Žába. Ani jeden z nich mě tehdy neoslovil. Pak přišel jeden večer s kamarádem, tuším, že měl narozeniny. Už jsme byli slušně zabsintovaní, když jsme se večer rozhodli zakončit tím nejdražším, co Naproti měli. Martinovo a Stefanovo veledílo. Nikdy jsem v ústech necítil nic podobného. Když jsem zkoušel jiné absinty, jejich chutě jsem přirovnával k tónům. Tu bas, tu výška. Klavír, basa, synťáky. Ale ten večer? Tehdy se mi v ústech rozezněla mistrovská symfonie. Nedokázal jsem mluvit, jakkoli se ke skleničce vyjadřovat (pravděpodobně jsem vydával nějaké nespecifikovatelné zvuky), jen jsem usrkával ze sklenice a nechával symfonii znít. Než ta sklenička byla prázdná. Já na ni pak hleděl a postupně si uvědomoval, že nicmoc lepšího už na tom světě nejspíš není. Ještě dlouho jsem nebyl schopný pojmenovat pocit, jež jsem v tu chvíli prožíval. Dnes bych řekl, že to byla katarze. Chvíle absolutního klidu, vnitřní prázdnoty a rovnováhy. Od té doby se jen snažím něco podobného prožít znovu.
Nouvelle Orléans - Nebyl to ten stejný zážitek, jako s L'Ancienne, ani zdaleka, ale zase jsem se svými chuťovými pohárky mohl zaposlouchat do velmi komplexního díla. Co se chutí týče, Nouvelle je můj nejoblíbenější absint a Ted Breaux pán, jehož uznávám skoro tak, jako Martina.
V rychlosti ještě pár věcí, které se k mé osobnosti úzce vážou. Miluji hudbu, neskutečně moc, jakoukoli, hlavně, že je dobrá. Sám hraji na klavír. Zamlada jsem se věnoval 3d grafice, ale zjistil jsem, že bez 2d to nejde a to už se mi nechtělo. Dělal jsem freerun, ale neustále jsem se zabíjel. Jezdil jsem na prkně, ale zimy stojí zaprd a na pořádné vyjížďky nezbývají peníze. Hrávám počítačové hry, ale je čímdáltím těžší najít si čas. Jednoho dne bych se chtěl živit vývojem autíček na dálkové ovládání, proto v Brně studuji strojírenství. Ve Svitavách si přivydělávám jako barman/barista/číšník. Vše, co dělám a co jsem kdy dělal, jsem miloval.
Nemám rád názvy, škatulky, do kterých sami sebe často cpeme. Ale v souvislosti se mnou, bohém zní docela legitimně.
Mé intro je delší, než zde bývá zvykem, ale je v něm vše, co v souvislosti s mou osobou a vztahem k absintu považuji za důležité. Třeba se jím někdo prokouše
.
Díky za pozornost,
Břeťa
À la vôtre 
Naposledy jsem se bratra ptal, co je PKD. Zmínil to v souvislosti s mou závislostí na kouření. A poctivá krába denně to nebyla 
Nevěděl jsem, co jiného než home made by to mohlo být, ale moc jsem nevěřil, že tu jsou opravdu i tací, jež dotáhli výrobu domácího absintu dál než k "Je to jako absint a dělal jsem to já". Jestli tu někdo vyprodukoval absint, který je opravdu dobrý, pak velký klobouk dolů! Bylo by mi velkou ctí ochutnat 