Tak co se týká toho, co ucho slyší a neslyší, tak to nesouvisí s výkonem, ale s frekvenčním rozsahem. A tam je pravda, že slyšíme v ideálním případě zhruba od těch 16 Hz do 20 kHz. Nicméně existuje něco, jako jsou vyšší harmonické (alikvoty), ty určují barvu tónu, jinak by nám různé nástroje, hrající stejný tón zněly stejně. Proto je dobré mít zesilovač s vyšším frekvenčním rozsahem a také takový, který dokáže přenášet vyšší frekvence stále dostatečně efektivně. Další rozdíl je v lichých a sudých harmonických, důkazem toho, že je člověk vnímá, může být například rozpoznání rozdílu mezi zvukem elektronkového a tranzistorového zesilovače. Elektronkový zesilovač se totiž projevuje především na sudých harmonických a ty znějí lidskému uchu jaksi kulatěji, plněji... těžko se to popisuje, chce to slyšet. Takže proto se hodí zesilovač a reprosoustavy s širším přenosovým pásmem, vyšší harmonické totiž vnímáme. Co je ale další věc, zesilovač na hranicích svých možností zkresluje. A kreslí tím víc, čím se blíží svým limitům, takže pokud bych chtěl zesilovač, který přenáší pokud možno co nejlépe frekvenční rozsah do, dejme tomu, 30 kHz, tak si pořídím zesilovač, který přenáší alespoň 10 kHz, tím nehrozí, že bych ho využíval na pokraji jeho možností. V praxi velmi kvalitní zesilovače mají rozsah až do kamsi, a to jsou ještě úmyslně zapikaný na nižší hodnotě, aby to nechytalo rušení z bordelu ve vzduchu a nekmitalo to.
A proč předimenzovaný výkon? Inu, u klasického hifi mají reproduktory nižší citlivost, kterou vyměnili za jiné parametry, takže je do nich potřeba tlačit víc wattů. No ale že nám na domácí poslech i tak stačí takových 50W? Ano, to je pravda, ale pouze pokud uvažujeme střední hodnotu. Na pokrytí špiček je potřeba až desetinásobný výkon, tedy pokud neposloucháte hopityhop, který nemá přílišný dynamický rozsah, což je, jednoduše řečeno, vlastně rozdíl mezi nejtiššími a nejhlasitějšími pasážemi skladby. Obrovskou dynamiku má například vážná hudba, pokud jí tedy zrovna někdo nevydal v reedici digitálně zprasenou a na dynamice ořezanou. Pokud je to však z vinylu a nebo z kvalitního CD, je to jak slyšitelné, tak případně pro hluché měřitelné, pokud jsou tedy vidomí a vidí na obrazovku osciloskopu. Mě doma skutečně stačí zesilovač s výkonem okolo 50W, ale to proto, že mám velice citlivé reproduktory, které původně byly určeny na něco jiného, než na domácí poslech. Takže když do nich jde 10W v průměru, už mě sousedi těžce nenávidí,běžný poslech u mě probíhá na úrovni do 1W. A to jsou jen základní parametry, sledované a slyšitelné u kvalitních zesilovačů, samozřejmě za předpokladu kvalitního celého řetězce. Dalšími ne nepodstatnými parametry je například damping factor (poměr odporu zátěže k vnitřnímu odporu zesilovače, což má vliv na chování reproduktoru při nízkých frekvencích - jasně slyšitelné na basech), slew rate (tedy rychlost přeběhu, prakticky tedy schopnost reakce na změnu) atd... Tolik k tomu jen zjednodušeně pro představu, bez grafů a definic.
Spokojenej ten, kdo tohle nebude nucenej v životě řešit
A za poslední rok jsem jich poznal docela dost, co fotí i velmi slušně.
Protože jsem až do loňského léta neměla ani zrcadlovku, zastávám názor, že dobrá fotka se dá udělat s jakýmkoliv foťákem a příslušenstvím, jenom člověk musí dokonale znát jeho možnosti a nebát se jít třeba až za ně.