Doteď jsem se “skrýval” a jen anonymně projížděl fórum, jenže je načase, abych se vám konečně představil. Jmenuju se Filip, je mi 25 a pocházím kousek od Uherského Hradiště. Chci toho říct hodně, tak snad se mezi vámi najde pár těch, co se tím prokoušou až do konce.
Má cesta k absintu začala poměrně nenápadně. Dosud jsem neměl žádný vysloveně oblíbený alkohol. Byly věci, co jsem pil raději než jiné, ale nikdy mě nic vyloženě neuchvátilo. Lehkou výjimkou byl snad jen Tatratea (zejména 62%, lesní ovoce). Bavila mě na něm ta bylinná chuť a jak to příjemně hřálo. Přestože pocházím z vinařské oblasti, víno mi časem chutnalo čím dál méně a spíše mě po něm na druhý den bolela hlava. Pivo mám rád, ale beru to spíš jako “letní pití na žízeň”. Jinak co se slivovice týká, tak tu si pálíme dlouhá léta vlastní a taky si ji rád příležitostně dám. Prostě klasika.
Celý život jsem měl absint v povědomí jako „to odporně silné a jedovaté zelené pití“, tolikrát skloňované v souvislosti s někdejšími umělci, hudbou, fantasy světem a nevím s čím vším ještě… Navíc podávané v neobvyklých sklenicích a nezapomínejme na ten oheň! Začal jsem si postupně klást otázky jako: „Jaký je rozdíl mezi zelenou a absintem? Proč je kolem toho alkoholu tolik tajemna? A jak to vlastně chutná?“ Pokud si dobře vzpomínám, poprvé jsem se s absintem reálně setkal, když jsme si jednou s kamarádem v baru objednali drink B-52, tuším… včetně sirek. Spravedlivě jsem byl potrestán mírně ohořelými řasami i obočím a nebýt brčka, mohlo to dopadnou i hůře. Poté jsem ochutnal možná ještě dva jiné absint drinky a nebylo to vyloženě špatné. Zanedlouho jsem šel v supermarketu kolem regálu s absinty a přemýšlel, jestli si nějaký přeci jen nekoupit (naštěstí nekoupil!). Jednou jsme pak šli s bývalými spolužáky na pivko a na lístku byl i absint, tak jsem si řekl, že ho zkusím konečně i samotný. Tehdy jsem ještě nevěděl, že nedostanu (chválabohu) nějaký zelený patok ale Sv. Antoníčka. Dostal jsem jej s prázdnou skleničkou a malým džbánečkem vody. Nějak jsem to nepochopil a v domnění, že zředěné to pijí jen sráči, jsem do sebe kopnul půl 4cl panáka. Dostavila se velice intenzivní, téměř hubu požírající bylinková invaze. Chvíli jsem počkal, než se mi vzpamatoval jazyk a řekl jsem si, že je to docela mňam ale fakt silné… Pokud by to bývalo zůstalo pouze u této zkušenosti, nejspíš by můj postoj k absintu zůstal neutrální jako k většině alkoholů.
Vše se ale změnilo 13.3. tohoto roku. Pamatuju si, že jsem byl akorát na cestě domů kvůli brzy začínající karanténě včetně tvrdého zákazu volného pohybu. Ten den jsem náhodně natrefil na právě čerstvý podcast Lukáše Hejlíka o nějakém Martinu Žufánkovi. Zprvu jsem si myslel, že si poslechnu něco o firmě Šufánek (olomoucká firma vyrábějící produkty z ořechů aj.) a teď bych si za to dal facku... Přes půl hodiny trvající díl jsem slupnul jako malinu a na jeho konci jsem si chtěl dát facek minimálně pět. „Vždyť já kolem toho lihovaru jezdím celý život a vůbec o něm nevím?!“ Od malička přes Boršice jezdím za prarodiči, kteří bydlí nedaleko a i když jsem nějaké malé povědomí o lihovaru měl, bral jsem ho spíš jako dalšího “miniJelínka” produkujícího ovocné pálenky podobné kvality.
Suma sumárum… Podcast vedl na Martinův web, Facebook a Instagram a to pak na další a další informace o pravém absintu (např. absintový almanach). Teprve až během tohoto samostudijního procesu jsem zjistil, co je tento nápoj zač, jak se správně pije, jakou má historii, co jsou a nejsou mýty, a hlavně co Martin pro tuzemskou i celosvětovou absintovou scénu znamená. Nějak mi to ale nestačilo… Čím víc jsem četl, tím jsem chtěl vědět víc. Nechápal jsem proč, ale něco mě hodně pohánělo. No jo, jenže holá teorie bez praxe prostě není ono… Nedalo mi to a do měsíce jsem si objednal svou první láhev absintu – Sv. Antoníčka
a rovnou i s pořádnou skleničkou, lžičkou a cukrem. Doma jsem vyhrabal poměrně šikovný elegantní starý džbán na vodu a popíjení mohlo začít. Záhy jsem si to pomalé a s přípravou spojené gentlemanské pití pravého absintu zamiloval. Během usrkávání jsem narazil mimo jiné i na toto fórum, které se pro mě okamžitě stalo svatým grálem všemožných informací týkající se absintu a jeho zdejší komunity. Díky tunám příspěvků, rozhovorům na internetu, webu Štefana Habulince aj. jsem se postupně dozvídal příběh české absintové scény a měl jsem to jako dobrodružné příběhy na dobrou noc. Navíc byla stále karanténa a času jsem (tehdy jako student) měl hodně. Práce na mé diplomce hořela čím dál více, ale já se raději věnoval studiu absintu. Postupně se mě ale začal zmocňovat takový jakoby pocit zmaru… jako bych to celé „prošvihl“. Martin tu už 13 let vyrábí absint a valná většina jeho legendárních lahví/šarží už není běžně k sehnání. Je to jako číst cestopis, ale zároveň vědět, že se na to místo nejspíš stejně nikdy nepodívám… Řekl jsem si ale, že bych mohl nějaké kousky ochutnat alespoň v různých podnicích, které se po jaře znovu otevřely. Bohužel jsem zjistil, že najít podnik s pravým absintem je poměrně nelehký úkol. Do Prahy ani Brna jsem naneštěstí cestu neměl. Už už jsem se chystal, že navštívím Naproti v Brně, ale podle příspěvku na FB mělo končit (naštěstí ne natrvalo). V Olomouci, kde již momentálně bydlím, se mi s hledáním podniku taky moc nepoštěstilo… Jediný lokální absint bar Casablanca už rok nebo dva nefunguje a na ostatních místech se mi poštěstilo objevit jen Sv. Antoníčka nebo Pernod (ten mi ale moc nechutnal). Postupně jsem se s touto bídnou situací smířil a řekl si, že vyzkouším další dostupné Martinovy láhve z Nálady. Po ochutnání Amave a zejména Justifiée jsem si absint oblíbil ještě víc! Nemá cenu se tady rozepisovat o tom, jak skvěle to chutnalo, jelikož bych nosil dříví do lesa a každý to sám nejlíp zná…Během léta jsem v rámci dovolené navštívil České Budějovice, kde jsem zavítal mimo jiné do Café Datel a dodnes na to velice rád vzpomínám. Parádní podnik, neskutečně skvělá parta lidí a hlavně ten výběr Martinových absintů! Byl jsem v úžasu. Ochutnal jsem Žábu, Mead Base, Private Reserve a v té době ještě podpultový Dubied 2020! Výborně jsem si tam pokecal o absintu a všem možném i nemožném. Fakt pecka večer a dovolená jak má být!
Na podzim se mi letošního Dubínka naštěstí podařilo koupit a s úctou k němu přistupuji jako ke svátečnímu pití. Moc se těším na La Fleur absint a do budoucna si plánuju koupit i nějaké zahraniční absinty, ať ještě víc rozšířím svůj chuťový obzor.
Na závěr tohoto nechutně dlouhého příspěvku bych chtěl poděkovat zdejší absintové komunitě, z jejíž příspěvků jsem čerpal a zejména českému absintovému obrozenci Martinovi, bez kterého bych nejen žádný pravý absint nejspíš neochutnal, ale ani bych se o něm nic nedozvěděl. Díky moc! Absint mi pomohl přečkat tento podivný rok a kdykoliv si přičichnu k Sv. Antoníčkovi, připomene mi to tu první začínající karanténu, kdy jsem vše hodil za hlavu, byl doma a objevoval kouzlo zelené víly.
Konečně po delší době někdo, kdo to taky pije 
