jediné, co mi zbylo po předcích, je moje křestní jméno Jiří. Tělo je dar Boží (kreativistická varianta a) nebo náhody (materialistická varianta b) nebo iluze (metrixová varianta c).
Absinth jsem poprvé okusil v jeho velmi sprosté podobě v knajpě U labutě, kde se snažil přesdstírat obsluhu můj starý dobrý spolužák. Pak, podle skazek rodné čtvrti, komusi odnesl sejf s dvěma megama a slehla se po něm zem. Kde přesně momentálně řeší hlavy povolané. Jeho zaučení na absinth bylo typické - lžička, cukr, plynový zapalovač... Neměl jsem zapotřebí znovu opakovat.
Pak uběhla opravdu velká mračna času. Já jsem zestárnul, pořídil si rodinu a potkal Martina. Jeho podnik je asi to nejlepší, co momentálně v Čechách kolem čaje existuje. Kdysi jsem měl i já nějaký ten podnik a v něm se vedle čajových lístů podávaly i různé likéry, sherry, koňaky a whisky, portské a arménský Arcak. Míchával jsem svým hostům za zvuku půlnočních zvonů od sv. Jindřicha svůj drink, aby se jim dobře šlo domu. Ve světě čajů jsem byl za exota s chlastem v čajovně, ve druhém světě za exota s nejlepším čajem v baru
)Martin, co ho tu máte tak rádi, mi tam občas zašel na kus řeči a čaje. To byly časy. A protože jsem byl mistr ve zdržování, nejednou se stalo, že se i on opil mým (vlastní receptura) dobrým drinkem.
Pak šel opět čas, já otevřel druhý podnik, protože te prvníjsem musel zavřít a pak jsem zavřel i druhý a třetí je pořád někde v nedohlednu. Martinův podnik se rozjel a já mu od té doby občas trochu poradím, kde by se co mohlo vyjímat.
Martin umí skvěle překvapit. A absinthem mě dostal. Napadlo ho doplnit komfortní vodní dýmky popíjením špičkového absinthu. Když mi to nadšeně volal, bylo kolem půl jedné vnoci. Po třech nedělích mě nakonec vytáhl na okružní jízdu po naší vlasti a já jsem skončil v jeho podniku u kapajících kohoutků absinthové víly.
Nemá smysl tu řešit, můj první dojem, protože ten stále pokračuje a to tak, že se umocňuje. Začal jsem St. Anthonemem a dnes, kdž jsem ochutnal Jade PF1901 od Teda Bruce si už nedám žádný jiný. Možná proto, že je to jediný "tvrdší" alkoholický nápoj, který nemá tu zvláštní dráždivou chuť lihu, na kterou jsem dost alergický. Harmonie a krása, rafinovanost a jemnost tohohle absinthu je tak dokonalá, že ji mohu srovnávat jenom s mým nejoblíbenějším čajem Li Bao Lao Cha, portským z roku 1928 nebo podobnými lahůdkami.
Kultura popíjení absinthu snoubí tradici i současnost. Jasná společenská rovina tohoto nápoje, jeho pozvolné tempo prokapávání skrz cukr do krásné skleničky, sledování tajícího ledu v nádobě víly, to vše je zážitkem, pro který má smysl jet 200 km do podkroví kdesi vJižních Čechách.
Až jednou otevřu svůj další podnik, bude tam mít u mě v lístku Martin svůj absinthový čaj. A docela se bavím představou jak budou prskat všichni majitelé orthodoxních čajoven s ratanovými židličkami a pantem na rozum.
To je na úvod sezení vše.
Hodne stesti do podnikani.
